Letohrad – „Kluci si nemůžou myslet, že když jdou trénovat čtyřikrát za týden, budou lepší než ostatní,“ říká současný letohradský trenér, který před „A“ týmem vedl i dorostence.
Současný fotbalový trenér letohradského „áčka“ JAROSLAV VESELÝ přišel k týmu dospělých vloni od dorostu. Skočil rovnou do třetí ligy, kterou však neudržel a nyní se svým týmem působí v divizi. Přesto, že má nyní plnou hlavu toho, jak Letohrad co nejdříve zase vrátit do třetí nejvyšší české fotbalové soutěže, stejně se jeho myšlenky občas upínají k mládeži. „Razím ten názor, že by se mělo jít cestou nějakého velkého společného mládežnického klubu,“ říká na téma jak posunout okresní mládežnický fotbal o nějaký ten krůček nahoru.
Na čem by to mohlo zkrachovat?
Mezi týmy je zbytečně velká rivalita. Letohrad a Ústí, Třebová a Ústí,
mezi těmito týmy je až nezdravá rivalita, která přerůstá
sportovní rámec.
Přesto, společný mládežnický klub by se vám
líbil?
Ano, třeba by se mohl jmenovat Podorlicko. Hrála by tam naše nejlepší
mládež . To je jediná šance, jak se vyšvihnout trochu nahoru a hrát třeba
soutěže jako je druhá dorostenecká liga. Je možné, že se nám povede
jeden ročník, Ústí, znovu Třebové, ale jsou to epizodní role. Chtělo by
to, aby šlo o dlouhodobější záležitost.
Mluví se o tom, že u mládeže by měli působit nejlepší
trenéři. Jenže jak je tam udržet? I vy jste případ, který povýšil
k áčku…
Ale já jsem o ty chlapy zase tak nestál. Nechtěl jsem k nim jít za každou
cenu, ale vyplynulo to ze situace. V současné době máme velmi kvalitního
trenéra dorostu (František Dvořák – pozn. red.). Sám moc dobře vím,
jak je demotivující, když chytnete kluky, kteří na tom nejsou dobře
morálně a nechodí vám na tréninky. Namotivovat šestnáctiletého kluka,
aby chodil čtyřikrát týdně na tréninky, to je hrozně obtížné.
Prozraďte recept, co dělat s hráčem, kterého najednou přestane
fotbal bavit a začne se soustředit na prohánění děvčat, sklouzne
k pití…?
Řešil jsem to individuálně. Na každého platí něco jiného. Uplatňoval
jsem metodu cukru a biče. Na někoho zabrala rázná domluva, s někým jsem
musel probrat třeba problémy s holkama osobně. Ne před mančaftem a pak byl
klid. Jako hráč jsem to ale zažíval také. Svým způsobem jsem hráče
i chápal, neměl jsem k nim zase tak daleko.
Takže hlavně jde o osobnost trenéra, aby hráče, který má
nějaké osobní problémy nenechal plavat?
Ano, hráči mu musí věřit. Nesmí mít strach se mu svěřit s věcmi,
které nejsou úplně příjemné. Kolikrát jsem třeba řešil i zákazy od
rodičů, když měli kluci špatný prospěch. Kladl jsem vždycky důraz na
to, aby se kluci na školu nevykašlali, aby se snažili mít dobrý prospěch.
Nelze tlačit jenom na to, aby dělali fotbal a na ostatní věci kašlali.
Musel jste někdy z týmu někoho vyhodit?
Byla tady spousta kluků, se kterými jsem se musel rozloučit. Nebyli schopni
akceptovat základní pravidla nějakého chování. Když potíže přerostou
rámec a poškozuje to kolektiv, je lepší s klukem, byť je talentovaný,
nepracovat. Radši budu pracovat s klukem, který nemá tolik talentu, ale má
touhu na sobě pracovat.
Což se traduje třeba o Pavlu Nedvědovi. Kolem sebe měl daleko
šikovnější hráče, jenže dřel a stal se nejlepším fotbalistou
světa…
Taky ho dávám každému za příklad. Většina hráčů se v něm vidí, ale
málokdo je ochoten pro fotbal udělat to, co on. Trénovat víc a přidávat
si, na to nemá každý.
Myslíte, že současná mladá generace není tak pracovitá, že je
třeba pohodlnější?
Řeknu vám to takhle. Za mých mladých let jsme dělali fotbal a k němu
další sporty. Byli jsme všestranní. Kluci si nemůžou myslet, že když
jdou trénovat čtyřikrát za týden, budou lepší než ostatní. Musí si
přidávat i sami.
Autor: Pavel Ryšavý
Převzato z: http://orlicky.denik.cz/…0100201.html